Smrtka v nemocnici

Z operačního sálu vyjde unavený doktor, na lavičce ho čeká zkroušený mladý muž.
„Pane, vaši ženu se nám podařilo stabilizovat. Bohužel, upadla do kómatu a v takových případech je prognóza i na několik desítek roků. Manželce budete muset třikrát denně podávat umělou výživu hadičkou, vždy po pár hodinách ji musíte otočit, aby nedocházelo k proleženinám, měnit jí savé vložky na malou potřebu, umývat ji po velké a při tom k ní něžně a laskavě mluvit, protože je celkem možné, že bude všechno vnímat a slyšet. Po dvaceti letech se může stát, že se na chvilku probere, otevře oči, pozná vás, usměje se a znovu upadne do kómatu na dalších dvacet let.”
Doktor chvíli pozoruje mladého muže, jak postupně bledne, zelená a jinak mění barvy. Potom ho kamarádsky poplácá po zádech a říká: „Nebojte se! To byl jen žert. Nepřežila to...”

V Bohnicích na pokoji se čtou noviny.
„Představ si, tady píšou, že jednomu hokejistovi nabízeli roční smlouvu na 200 milionů a on řekl, ať si s ní utřou prdel!”
„To je blbec! Lépe by se jim utíral zadek s těma bankovkama.”

Pacient přijde k panu doktorovi a povídá: „Pane doktore, pokaždé když se napiju čaje, tak mě píchá v puse.”
Doktor: „A než se napijete, vyndáte si tu lžičku z hrnku?”

„Pane doktore, poraďte mi co s manželem, je strašně nedoslýchavý,” stěžuje si v ordinaci paní Smotlachová. „Vždycky, když mu řeknu, že bych jako žena v domácnosti měla mít taky nějaké své kapesné, podá mi kapesník!”

Přijde paní k zubaři.
„Nebojte se, paní, bude venku dřív, než řeknete švec.”
„To mi říkejte, zrovna jako s manželem doma!”

„Proboha, co to je za pomateného psa?!” rozkřikne se na přechodu pan Winter. „Vždyť vede toho chudáka slepce přímo pod auto!”
Z davu se ozve: „On za to nemůže - nevidíte, že je to slepeckej pes?! Je slepej!”

„Předepíšu vám tebletky.”
„Nevezmu si je.”
„Proč, máte alergii?”
„Ne, ale příliš brzy by mi skončila nechopenka.”

Žena u zubaře: „Pane doktore, já se bojím, já bych raději rodila, než abych cítila tu vrtačku.”
„Tak se, paní, rychle rozmyslete, abych věděl, jak nastavit křeslo.”

Pacient v nemocnici povídá sestře: „Hrozná chuť! To je ale hnusný lék.”
„To není lék, to je oběd.”

Petr volá domů z lázní: „Promiň, mami, že jsem nezavolal, ale byl jsem na výletě v lese a neměl jsem signál. Šlo to, až když jsem vylezl na vysílač.”
„A proč jsi mi tedy nebrnkl potom?”
„Protože to bylo kluzké a já jsem byl v momentě dole!”